„Z Prahy to máš hodinu busem do Teplic a na nádraží tě vyzvednu.“ Domluvil jsem se s fotografem Petrem Hrickem, že se vypravíme do lesa u jeho města. Jen s dvěma foťáky na film. Těším se, protože Petr patří mezi nejznámější fotografy na českém internetu a dost možná je z celé scény ten vůbec nejnápaditější. Až s Petrem za pár týdnů vyrazím, nebudu první parťák, se kterým šel fotit do přírody. Osobitý fotograf pravidelně bral na výlety s kompaktem a zrcadlovkou děti, které zrovna bojovaly s rakovinou.
I Petrovi Hrickovi focení pomohlo v boji se s podobnou diagnózou. V 21 letech mu diagnostikovali rakovinu a ze skejťáka a geodeta, který život nebral příliš vážně, se rázem stal jiný člověk. „Nejsem věřící, ale myslím si, že to na mě někdo seslal zhůry, abych něco v životě změnil,“ řekl Perspektivě během dubnového rozhovoru na pražské Letné.
Společně s nemocí mu do života vstoupilo fotografování. „Když jsem ležel v nemocnici po operaci zhoubného nádoru, přišel za mnou kamarád a v ruce měl obyčejný, starý kompakt. Věnoval mi ho a mně to v tu ránu změnilo život,“ říká.
Bohémský život a pád až na dno
Petr žil do té doby bohémský život. Zpřetrhával vztahy se svými přátely a chytil se party lidí, kteří holdovali alkoholu a lehkým drogám. „Nevedl jsem kvalitní život,“ přiznává otevřeně. Pak se ocitl na úplném dně. „Jednou jsem se chtěl odpojit od hadiček, což bylo teatrální gesto.“ Nemoc ale překonal a dnes pomáhá těm, kteří mají tento boj ještě před sebou. Pořádal charitativní akce, výstavy a aukce, díky kterým nasbíral potřebné finance pro děti s onkologickým onemocněním. Kupoval jim foťáky, navštěvoval je přímo v nemocnici a ukazoval jak fotit – ne direktivně, ale v náznacích, protože nejdůležitější je podle Hricka pocit, který při focení máte.
Na Petrovi je překvapivá jeho otevřenost a lidskost. Navzdory tomu, že fotí slavné osobnosti, působí velmi otevřeně a vstřícně. „Nejradši mám rád přírodu a zvířata,“ upřesnil. Společně s těmito motivy se ve svých fotografiích zaměřuje také na temná zákoutí měst a především na levitující lidi.
Levitující fotograf-iluzionista
Právě levitace je jedním z rysů Hrickovy tvorby. „Vyjadřuje pocity, který v sobě mám,“ říká. Na jiné fotce na něj zase letí střepy, před nimiž si zakrývá obličej. „Tehdy jsem se uvnitř cítil opravdu hrozně a potřeboval jsem to nějak dát na fotku. Ten pocit pak alespoň částečně odfiltruju,“ vysvětluje vznik své slavné fotky.
Jaké to je, když vám jeden telefonát převrátí život vzhůru nohama? Kde čerpat energii a hledat sílu? Petr Hricko vám také představí jeho oblíbené místo, na kterém je úplné ticho. Nebo ne? „Slyším jen zvuk lišky, když proběhne kolem nebo štěkání svého rozverného psa.“
Více v rozhovoru z větrného prostředí pražské Letné.
Perspektiva 